Zpráva z konce světa

Napsal pp (guest blogging).

Český filosof se při své přednášce v Ostravě zeptal, co je pro nás konec světa.
A dodal - snad Opava – samozřejmě nevědom si toho, že v Opavě se nachází
blázinec, psychiatrická léčebna. Z publika se ozval místních poměrů znalých
chichtot jedné paní. Říká se tady – dostat se až do Opavy. A myslí se tím
blázinec. A dostat se v tato místa, ať si zúčastnění pacienti, psychiatři či rodinní
příslušníci myslí cokoli o svém subjektivním postavení zde, je objektivně dostat
se na konec světa. Řekl bych dokonce až za kriminál, protože čin kriminálníka
je běžnému člověku pochopitelnější a srozumitelnější než duševní bolesti,
prožívání, činy, myšlení a city duševně postiženého člověka. A o tom opravdu
neví mnoho ani filosof Michel Foucault, ani erudovaní psychiatři na jakékoli
úrovni, ani nezainteresovaní příbuzní pacientů, ale jen osobní zkušeností
poučení pacienti sami. Jen ti svůj vnitřní svět znají a obvykle nejsou schopni
vyjádřit adekvátně tomu, co vše tento obsahuje. Myslím si, že právě v jejich
problémech, životě je skryto mnoho odpovědí na otázky, které si kladou i
duševně zdraví lidé.

Připadá mi to v mnohém jako vyprávění o paní toaletářce z veřejných
záchodků v Praze, která měla mentálně postiženého syna. Byla velmi hrdá,
urozených mravů, chovala se jako dáma. Ale pro svět, okolí, ve světle lidských
zraků zůstala – musím to tak říci – hajzlbábou s debilem.

A kdo je ve světle této příhody vlastně normální, kde jsou křehké hranice
mezi normalitou a abnormalitou?

Mnohé vtipy o bláznech, kterým se smějí i sami postižení, jsou z hlediska
selského zdravého rozumu pochopitelné. Ale většinou jejich autoři a interpreti
vycházejí z karikujícího poznání, z nepochopení, odmítání jiného než obvyklého
chování. Jinakost, kterou jsou duševně postižení zvláštní většinové společnosti,
z nich činí v plném slova smyslu diskriminovanou menšinu. Ovšem na rozdíl
od Romů, gayů a lesbiček i tělesně postižených nemají své zájmy bránicí
fungující sofistikovanou strukturou, která by byla rovna, zejména v povědomí
veřejnosti, ostatním menšinám. Na nedávném medializovaném vystoupení
diskriminovaných menšin v Událostech, komentářích na ČT2 neměli žádné
zastoupení. Diskriminace menšiny duševně postižených spočívá ve stále
pokračující stigmatizaci duševních nemocí v naší společnosti, v mnohých
případech nezaměstnatelnosti takto postižených, v jejich uvržení do materiální
bídy – naše republika ve výdajích na psychiatrii je na předposledním místě
v celé Evropě, s tím pak souvisí i duševní a duchovní neustálá permanentní
krize těchto lidí, samozřejmě nevyčíslitelným způsobem kombinovaná s jejich
těžkými nemocemi. Je zde na místě zmínit i nedostatečnou osvětu, která vede
ke zkreslenému obrazu o těchto nemocech. Rovněž tak odnímání již přiznaných
invalidních důchodů, podle toho zda je nemocnému tento týden lépe či hůře,
vede k duševnímu týrání těchto lidí, k růstu sociálního napětí uvnitř komunity i
šířeji uvnitř společnosti celé, ke konfliktům v nejširším slova smyslu.

Celoživotní stigma nemoci, které nesou mnozí postižení, je tak omezujícím
faktorem, že toto činí ze sebekvalitnějších, sebenadanějších lidí, lidi uvržené
objektivně na okraj společnosti, mnohdy bez možnosti prožít kvalitní život.

pp

Diagnóza F

Ve středu jsem na Rádiu Wave (stanice Českého rozhlasu pro mladé) objevil zajímavý pořad. Jmenuje se Diagnóza F a věnuje se celému spektru duševních nemocí (psychózy, závislosti, …). Název plyne z medicínského označení této skupiny chorob - označují se písmenem F (například schizofrenie je F200). Na webu ČRo naleznete archív tohoto pořadu, kde si můžete poslechnout rozhovory o mnoha různých tématech.

Našel jsem si pořad věnovaný schizofrenii. 15. dubna 2011 v pořadu Diagnóza F vystoupil Martin Jarolímek, který se v Sanatoriu Ondřejov věnuje péči o duševně nemocné. Zaujal mne jeho postoj k lékům, které sice považuje pro léčbu nemoci za zásadní, ale trvale se snaží snižovat jejich množství. Oproti obvyklé době užívání léků po první atace, která u většiny psychiatrů trvá dva roky (má to své opodstatnění, protože druhá ataka v době prvních dvou let zhoršuje celoživotní prognózu), uvádí jen půl roku. Navíc se snaží psychologicky (či psychosociálně) působit na pacienta tak, aby mohl trvale snižovat množství svých léků. Dokonce si oproti většině ostatních psychiatrů myslí, že schizofrenii lze skutečně úplně vyléčit a že se s takovými případy opravdu setkal.

Dále Jarolímek uvádí, že pravidlo tří třetin (první třetina má jednu ojedinělou ataku, druhé se to po nějaké čase vrací a jinak je v pořádku a třetí třetina má celoživotní problémy) platilo už na konci 19. století, kdy byly metody léčby na počátku. Níže přináším pár poznámek z tohoto dílu pořadu, které mi přišly velmi podnětné a pro mne nové:

• halucinaci dokáže vytvořit každý smysl člověka, nejčastější jsou hlasové, dále zrakové, ale mohou být i čichové (podivné zápachy) či tělesné

• zájem některých lidí o schizofrenii může pramenit i z toho, že je tato nemoc tak záhadná – nikdo přesně neví, v čem tkví její prvotní příčina

• marihuana je v poslední době velmi častým spouštěčem schizofrenie (pokud má člověk silné predispozice k nemoci, tak stačí nějaká výrazná událost – kromě nešťastné události právě i užití marihuany -, aby nemoc propukla)

• marihuana je velmi zrádná – mladí nervózní lidé ji mohou kouřit, protože krátkodobě způsobuje uklidnění, nicméně dlouhodobě se může obrátit proti nim

• bludy se s vývojem kultury proměňují, například dříve měli lidé často bludy či halucinace, že k nim hovoří Panenka Marie, dnes mají například bludy, že jsou ovlivňováni přes satelit, snímáni na internet a vysílání po celém světě (tady mne napadá dodat, že třeba v době studené války se mohl často vyskytovat blud spojený s komunisty či jejich tajnými službami – něčím podobným trpěli například John Nash či Ivan Blatný)

• člověk, který má bludy, potřebuje rychlou pomoc; doktor Jarolímek ale nedoporučuje psychiatrické ambulance, ale spíše nízkoprahová sanatoria, protože se v nich nečeká a nesnaží se pacienta ihned nálepkovat - takových zařízení je bohužel málo

• pokud je pacient agresivní, tak vždy pod vlivem akutních psychotických příznaků – i přesto se takto postižení pacienti dopouštějí násilí statisticky daleko méně než lidé duševně zdraví

• bulvár má tendenci spojovat schizofreniky s jejich násilnými činy – pokud by zločin spáchal někdo s dřevěnou nohou, tak by to média vůbec nezajímalo

• například v Británii vedla nepříznivá společenská atmosféra vůči nemocným k přijetí zvláštního zákona o duševně nemocných, který chrání nejen společnost, ale i samotné nemocné

• schizofrenici se od běžné populace odlišují i ve svém sexuálním životě: v mnoha případech jsou tito lidé v porovnání se svými vrstevníky „psychosexuálně-psychosociálně“ zbržděni – jim však tyto věci mnohdy nechybí; častý se tak stává výskyt bludu homosexuality, který není pravdivý, ale vede k dalším problémům

• negativní příznaky, zejména kognitivní deficity, jsou psychologicky odnaučitelné – jelikož je mozek svého druhu sval, některé funkce mozku se dají znovu probudit

• na světě neexistuje lék na žádnou nemoc, který by nevyvolával nežádoucí účinky

Zdroj: 
Rádio Wave, Diagnóza F 15. dubna 2011

Strachy, obavy, úzkosti

Domluvil jsem se zajímavým autorem, že občas přispěje na můj blog. Chce na mém blogu vystupovat anonynmně, pod pseudonymem "pp". Dlouhodobě přispívá do psychiatrického časopisu Posel, který je ovšem určen pouze odborné psychiatrické veřejnosti. Jeho zájem mne osobně motivuje k tomu, abych se svému blogu začal více věnovat. Zde přináším jeho první článek - zamyšlení nad lidských strachem:


Strachy, obavy, úzkosti

Mohou být dlouhodobé, všestravující, existenciální a mohou se dotýkat všech oblastí života - od nepřišitého poutka po strach či úzkost z nemoci, ze smrti.

Obavy jsou jakýmsi minimem pocitu strachu. Obvykle na rozdíl od strachu a úzkosti nebývají tak často patologické.

Je normální, že pocit strachu ze smrti, který provází člověka od dětství s přibývajícím věkem většinou ustupuje.

Strach z nemoci, pokud je člověk dlouhodobě nemocen může nabýt velkých rozměrů.

Strach z lidí, bez rozlišování, většinou vyplývá z toho, že pocit ublížování od lidí překročil subjektivně snesitelnou mez.

Ze strachu člověk naopak uniká do různých forem vytržení k pozitivním hodnotám – k radosti, lásce, kráse, k vytržení mystickému. Ale nemusí samozřejmě jít o souvislost. Ale přesto čím větší bývá strach či úzkost, tím větší může být mimosmyslové vnímání a vytržení jako positivní reakce na negativní pocity či déletrvající neblahý stav.

Existenciální úzkost se dostavuje mnohdy bez evidentních příčin, někdy má naopak příčiny zcela konkrétní.

Reakce na strach, úzkost, obavy bývá nejrůznější. Od vědomého či podvědomého potlačení, přes úniky do opačných pólů psychického prožívání až po dlouhodobé pohroužení do těchto pocitů.

Člověk prázdný, r.s.p. necitelný může tyto pocity vědomě vyhledávat, což se děje ve sledování v masové zábavě u pokleslých uměleckých děl. Ovšem pokud se člověka začne strach, úzkost, obavy bezprostředně dotýkat existenčně, začne se instinktivně, podvědomě či racionálně bránit.

S trvalým pocitem strachu, aniž by člověk nějak nestrádal se prakticky nedá žít.

S těmito afekty souvisí nejtypičtější česká vlastnost – tj. opatrnost. Člověk opatrný se snaží předcházet negativním následkům své činnosti.

Pohroužení se do stálého pocitu strachu může mít z dlouhodobého hlediska pro psychiku a život člověka katastrofální následky. Zamezuje bezprostřednímu prožívání, ochromuje aktivitu, paralyzuje život. Strach je schopen člověka ovládnout cele.

Je otázka, zda lze žít úplně beze strachu. Souvisí to totiž s pudem sebezáchovy. S bojem o přežití, kde má strach své kladné místo.

Pokud strach paralyzuje tak, že brání rozumu fungovat a normálně citově prožívat, měli bychom zvážit své další kroky. Zůstat v zajetí celoživotního strachu je kontraproduktivní.

Otázka po strachu a z čeho, může mít často odpověď – strach ze sebe sama.

pp, Esej č. 82, 18.1. 2009